Bílá 2018

Moje nejmilejší místo na světe jsou hory. V zimě jezdím téměř každý víkend se svou úžasnou partou na závody. Nepoznala jsem nic moc lepšího. Ten okouzlující pocit, který cítím, když zaklapneme dveře od auta. Všechny všední starosti opadnou a já vím, že míříme vstříc novým dobrodružstvím, na místo pohody, lásky a přátelství.

Koukám na kopec pokrytý sněhovou přikrývkou. Vločky poletují jako tančící víly a sbíhají se jako přátelé do jedné velké sněhové peřiny. A jako ty vločky, i my se scházíme, v ruce držíce veselý čajíček, který nás chrání proti mrazu vkrádajícímu se pod kůži.

Zpíváme si melodie našich rodičů. Na ústech si pohrává nevinný, nefalšovaný úsměv. Když už si myslíme, že lépe být nemůže, nasadíme lyže a necháme se vyvézt vzhůru. Z nepoddajné hory kloužeme jako tučňáci.

Mezitím se vše zahalilo do tmy, vítr začal burácet a tajemství hor ukázalo svou další nevšední tvář. Když vše utichlo, kolem to vypadalo jako v pohádce. Jako by lesy, které mě obklopují, byly pocukrovány a u jednoho ze stromů dokonce seděla Marfuška, chroustala své oříšky. Tu zase u jiného mávající Jeníček s Mařenkou mě zvou do své bílé zasněžené chaloupky.

Dech se mi zpomaluje, tlukot srce se mírní a já jsem šťastná. Nasedáme do auta na zpáteční cestu, ještě na okamžik pohlédnu na zledovatělou plochu. V hlavě se mi jako voda mihnou všechny zážitky a já se se zvláštním pocitem vracím domů.

Uvědomuji si, že ani tak nezáleží na tom, kde přesně jsem, ale s kým tam jsem. Určitě nejsem smutná, protože vím, že se vrátím…

A i kdyby ne, vzpomínky zůstanou!